Historický radioklub československý

Odborné články

Historická cesta od žárovky k elektronce byla v odborných pojednáních uváděna v různých podobách již tolikrát, že jakékoliv další podrobnosti na to téma by bylo příslovečným nošením dříví do lesa. Kolik skleněných elektronek bylo mnohdy zbytečně zničeno neopatrným zacházením kdy jediným neopatrným nárazem skleněné baňky se definitivně porušilo vakuum a tím se navždy zmařila funkce velejemné konstrukce systému? Kolikrát se skleněná baňka uvolnila ze zatmelení v patici, vytrhly se přívodní drátky, ulomila se evakuační trubička atd? Uvážíme-li tedy všechny relativní nevýhody, které má sklo jako konstrukční materiál ve srovnání s kovy, především s ocelí, pak budou snahy konstruktérů posedlých ideou dát světu konečně nerozbitnou, výkonnou, kompaktní a "věčnou" elektronku zvídavému čtenáři mnohem přístupnější. Dnešní sběratel může sice na základě časového odstupu dospět k oprávněnému závěru, že elektronky kovové i skleněné mají srovnatelnou životnost, že pokud nepadají ze stolu a je s nimi slušně zacházeno, není zde také rozdílu a když s kovovou elektronkou udeříte o syrou zemi, možná nepovolí vakuum, ale může se porušit systém - a konečně do té skleněné vždy aspoň trochu vidíme: žhaví-nežhaví?Ale teď jsme právě na začátku, kdy se slavně volalo: sbohem skleněné křapky! Vivat elektronka kovová!

Kovová elektronka? Dvě slova, která i začínajícího zájemce o historii radiotechniky přivedou k představě typické černé "bambule" kterými jsou osazeny přijímače z přelomu třicátých až čtyřicátých let 20. století. Lampičky nepříliš vzhledné, shora připomínají nejspíše klobouk "buřinku", zdola pak miniaturní chobotnici s článkovitými chapadýlky. "Kovové elky jsem vždy považoval za cosi úplně nudného, ale přednáška o nich mne přímo nadchla," napsal na jaře 2002 jeden kolega jako reakci na autorovo krátké exposé "Kovové elektronky", přednesené na loňském klubovém setkání ve Zlíně. Ano, kovové lampičky jsou na první pohled dosti nudné předměty: nesvítí tajemným žhnutím katod, neblýskají lesklými zrcátky jako jejich skleněné sestřičky a přístroje jimi osazené zatím také nevzbuzují sběratelské nadšení. Zatím…

Zatím tedy pojďme spolu vy, kteří jste se nechali zlákat ke četní tohoto příběhu, stopou kovové elektronky v historii rádia a možná dojdeme k závěru, že ta cesta je nejen překvapivě dlouhá a hodně zamotaná, ale místy docela zajímavá. Začíná tam, kde přání nahradit křehké sklo pevným kovem se stalo skutečností. Počátek éry kovového "brnění" skleněných baněk najdeme u větších vysílacích elektronek. Stále vyšší výkony vysílačů vyžadovaly výkonnější elektronky a vysoké výkony elektronek s sebou nesly jako nutnou zátěž vyšší tepelné ztráty. Nepotřebné, ba dokonce nebezpečné teplo z anod bylo nutno odvést. Proto se do výrobní technologie zavádí nový konstrukční materiál elektronek - kov. Nejčastěji to byly ocelové části konstrukce elektronky, kterými proudilo účinné chladicí médium - demineralizovaná voda. Tyto elektronky ale ještě nebyly typickými představiteli "kovové" éry, kovová část konstrukce elektronky sloužila především ke chlazení její anody; byly to tedy elektronky s anodami chlazenými vodou. I když menší vysílací výkony postačilo chladit vzduchem.

Odtud bylo jen nedaleko k nápadu chlazené anody u malých přijímacích elektronek. V roce 1932 přichází na trh výrobek anglické firmy GENERAL ELECTRIC, přijímačová zmenšenina velkých vysílacích elektronek s vodním nebo vzduchovým chlazením, elektronky s vnější anodou chlazenou vzduchem. Nová elektronka vešla do historie pod názvem CATKIN. Angličtináři pozor, v názvu není skryta kočka, jen zkratka za delší označení: Cooled-Anode-Transmitter = CAT. Slovo "kin" znamená mj. "rod" Můžeme tedy výraz "CATKIN" vysvětlit českým opisem "lampa z rodu se vzduchovým chlazením anody"? Ať je to jakkoliv, novinka CATKIN slibovala četné výhody, kromě nerozbitnosti malé rozměry a dokonalé stínění. Vnějším uzávěrem elektronky bylo kovové perforované pouzdro, které současně tvořilo anodu, bylo tedy pod napětím. Nicméně vnitřní konstrukce elektronky CATKIN se neobešla bez skleněných částí které byly napojovány na měděné části baňky a před nárazem chráněny gumovými výplněmi. Elektronky CATKIN se neosvědčily a výroba byla po několika letech zastavena.

Lampa CATKIN, řez systémem.

Elektronky CATKIN však zcela jistě nebyly jedinými průkopníky kovových "baněk" v říši rádiových přijímacích elektronek. Autorova sbírka obsahuje francouzskou přímožhavenou triodu s typovým označením TM2 s čtyřkolíkovou paticí, žhavicí napětí 4V.

Elektronky TM2, Francie, kolem r. 1928

Elektronka je obalena ocelovým šedě lakovaným pancířkem s nápisy. Plechový obal sám zřejmě není evakuován a ukrývá skleněnou evakuovanou baňku, kolíky patice vycházejí z pertinaxové plotny zalisované vespod kovového pouzdra. Elektronka je plně funkční; parametry jsou srovnatelné s Philips A409 nebo A415. No vida, Francie dala světu v technice přece jen víc, než techniku francouzského polibku! Pokročme však dále na západ, do zámoří, kde se počátkem 30. let začaly rojit převratné nápady…

Prvního dubna 1935 byly na výstavě IRE v New York City představeny veřejnosti americké celokovové elektronky (All-Metal Vacuum Tubes = "AM") s oktalovou paticí. Jejich ocelová baňka nebyla na rozdíl od systému CATKIN pod napětím, ale naopak byla spojena s potenciálem přístrojové kostry. Projekt doprovázený rozsáhlou reklamní kampaní vyšel z laboratoří firem RCA (Radio Corporation od America) a GE (tj. americká General Electric). Na podzim 1935 začaly továrny RCA a GE dodávat tyto elektronky ve velkých sériích. Na našem obrázku (reprodukce z knihy Vilbig F.: Učebnice vysokofrekvenční techniky, 1. vydání 1937) (Obr. FG138s159 mírně přidat kontrast?) můžeme porovnat co do velikosti tehdy nové americké elektronky s evropskou "klasikou": vlevo je nám všem známá AF3, vedle ní - poněkud nepřípadně - koncová tetroda 6L6 s 10W výkonu v méně známé AM verzi, další AM elektronky na snímku jsou dvojitá koncová trioda 6N6 (dvě v zapojení push-pull rovněž 10W), a dále VF pentoda 6K7, která je teprve srovnatelná s AF7. Obrázek je výmluvnou ukázkou (ne)poměru velikostí elektronek klasického evropského typu s novými celokovovými AM oktaly.

Příchod amerických AM elektronek na trh ovšem nebyl jen tak jednoduchá věc, stalo se tak po několikaletém intenzivním konkurenčním boji, kde nechyběly ani soudní peripetie, což samozřejmě způsobilo zbytečné zpoždění vývoje i zavedení sériové výroby. Konkrétněji: "Velká Čtyřka" radiotechnického průmyslu USA společnosti RCA, GE, Westinghouse a AT&T uzavřely koncem 20. let minulého století vzájemné smlouvy o společném postupu a zakopání konkurenčních "válečných sekyr" v zájmu minimalizace zbytečných souběžných nákladů každého účastníka na vývoj a výrobu. Tedy namísto konkurenčních konfliktů měla nastat idylka vzájemné spolupráce čtyř velkých výrobců. Součástí dohod byla ujednání týkající se organizace výroby - kdo bude vyvíjet a vyrábět elektronky pro přijímače, pro vysílače, kdo přijímače atd. Dohoda byla soudně napadena a do vleklých tahanic důrazně zasáhla dokonce vláda USA. Po delších sporech byla dohoda americké Velké Čtyřky soudně anulována s odvoláním na omezování volného obchodu. Proces se vlekl až do r. 1932, z hlediska postupu vývoje se tím promarnila spousta času.

Vzdor všem vnějším problémům byl 7. září 1933 dodán k přezkoušení první model AM oktalové elektronky. Současně se v laboratořích GE zrodila AM verze tzv. věčné elektronky bez patice, která by svými přívodními dráty byla připájena přímo do obvodu - jako mnohem později tranzistory nebo integrované obvody. Tyto zvláštní bezpaticové All-Metal elektronky byly vyvinuty pro osazení přijímačů nově plánované série z podzimu 1935. Výsledky zkoušek s AM elektronkami s paticí provedené v roce 1933 byly však natolik povzbudivé, že se RCA v lednu 1934 pevně rozhodla zavést AM elektronky s paticí do vývojového programu jejich radiopřijímačů. S "věčnou" elektronkou s přívodními dráty tak, jak ji naplánovala GE se RCA nespokojila a proto 23. října 1934 oznámila, že nové AM elektronky budou opatřeny jejich nově vyvinutou oktalovou paticí. Myslíte, že by se našla v nějaké sbírce, třebas v USA, bezpaticová verze AM elektronky?

V lednu 1935 byly zahájeny práce na zavedení paticových AM elektronek do sériové výroby a do července byly vyřešeny všechny hlavní problémy. Byly vyvinuty a vyzkoušeny dvě nejdůležitější technologie, bez nichž by velkosériová výroba nebyla možná: jednak zcela nová svářecí technologie s thyrathronovým řízením ke spojování kovových baněk s kovovými paticemi, jednak technologie FERNICO, tj. výroba kovových průchodek paticových kontaktů z kovové slitiny o stejné tepelné roztažnosti jako má sklo. Do spodní části těchto AM elektronek byly zavařeny duté průchodky z materiálu FERNICO, průchodkami byly protaženy dráty spojující systém s kolíky a poté byly dráty izolovány skleněnou kapkou; tím byly přívody upevněny a utěsněny. Je totiž nezbytné, aby v každém teplotním stavu během provozu nebo mimo provoz byl evakuovaný vnitřek AM elektronky spolehlivě utěsněn i v místech, kudy vycházejí vývody systému k patici elektronky. Označení FERNICO je kryptogram složený z názvů kovů obsažených v nové slitině: FERrum+NIccolum+CObaltum, tedy železo+nikl+kobalt, jinak jde o tři kovové prvky jdoucí po sobě v periodické soustavě prvků, tzv. triáda železa.

Vlevo: Kovové "AM" elektronky GE/RCA s průchodkami Fernico, vpravo: pozdější zjednodušená úprava s celoskleněným dnem bez průchodek Fernico.

Záhy přichází významné technologické zjednodušení: kovové dno s průchodkami a skleněnými kapkami bylo nahrazeno celoskleněnou lisovanou destičkou, což anulovalo komplikace s průchodkami. Ovšem zvenku nepoznáme, který vývojový typ americké AM máme před sebou, museli bychom elektronku rozebrat… Jde o přesně tytéž technologie, které později "převzala" a používala TELEFUNKEN u německých ocelových elektronek.

Průhled AM elektronkou, verze s Fernico průchodkami.

Současně přichází další americký nápad: Když vyrábíme CELOkovové s vkládaným skleněným dnem, proč ne CELOskleněné? Že by znova "Vivat sklo"? A "Sbohem komplikace v technologii All-Metal"?

Již v roce 1933 přichází pracovník vývoje elektronek v RCA George Rose s nápadem opustit technologii lisované skleněné "nohy" (pozůstatek a dědictví po předkovi elektronky - žárovce) jako základu pro konstrukci systému a namísto toho použít skleněné dno ve tvaru plochého kotouče, do kterého by byly zataveny přívodní dráty rozmístěné po obvodu do kružnice. Nad nimi by byl umístěn elektrodový systém, který by byl k přívodním drátům přivařen. Uprostřed tohoto základního skleněného kotouče by byla přitavena trubička pro vývěvu. Hotový systém přivařený ke drátům vyčnívajícím ze základového kotoučku, by se v závěru montáže zasunul do skleněné baňky a ta by se jednoduše zatavila do okrajů základového kotoučku. Jde o princip, který vznikl současně s první realizací AM elektronek výrobců GE a RCA jejichž kovové baňky byly v závěru montáže systému podobně přivařeny ke kovovému základu patice, jako popsaná skleněná obdoba. Tímto způsobem byly později vyráběny loktalové, Rimlock a prakticky všechny miniaturní celoskleněné elektronky na světě. Mimochodem: řeč byla původně o KOVOVÝCH elektronkách, ale z uvedeného vidíme, že americký vynález technologie celokovových (AM) elektronek sice nepřímo, ale zásadně ovlivnil technologii výroby elektronek celoskleněných (All-Glass = AG) a to až do konce elektronkové éry, do časů všeobecného útlumu výroby a použití elektronek vyvolaného rychlým nástupem polovodičů!

Celoskleněné elektronky.

Na snímku jsou sice celoskleněné elektronky ECL11 fy LORENZ z roku 1948, ale když trochu předběhneme nit vyprávění, můžeme si prozradit, že německé firmy "obšvihly" od Američanů nejen technologii kovových, ale také celoskleněných elektronek. Jenže americké celoskleněné typy ze zkušební série (duben 1933!!) byly poněkud menší než vyobrazená UCL11: průměr baňky cca 25 mm, výška 50 mm, 6-ti kolíková patice. Tyto elektronky byly přímými předchůdci miniaturních elektronek, které se na americkém trhu objevily až o 8 let později.

Krátce nato vyvinul T. M. Schrader u RCA dodnes nám známou oktalovou patici se středovým vodicím klíčem a s 8 kolíky symetricky uspořádanými do kruhu, přičemž podle typu elektronky se nezapojené kolíky vynechaly. Definitivní provedení mělo tuto patici a aluminiový obal, který byl do patice zatemován. Jejich tvar dal podnět k zavedení názvu "Bullet Tube", tzn. střelecký projektil, kulka z patrony. Vývojové týmy společností GE a RCA v této době (léto 1934) pracovali velmi produktivně a možná bylo štěstí, že jedna skupina nevěděla, na čem přesně pracuje skupina druhá. A ejhle: na světě byly první "sklo-kovové" elektronky s paticí z lisovaného skla. Tedy vedlejší produkt tehdy vůdčí snahy o dokonalou AM elektronku!

Počátek 30. let byl tedy velmi produktivní na vynikající technické nápady, ze kterých radiotechnika žila dlouhá léta: celokovové (AM) elektronky, celoskleněné (AG) elektronky které dále směřovaly k elektronkám miniaturním, elektronky "Metal-Glass" (MG, kupř. EF50) a konečně oktalovou patici, kterou dodnes najdeme v supermoderních zesilovačích s koncovými oktaly EL34. Pro naznačení příčinných vývojových souvislostí toto snad obsažnější odbočení jistě dobře posloužilo, vraťme se proto zpět k tématu AM elektronek. V listopadu 1934 byla v Harrisonu připraveno veškeré strojní zařízení k sériové výrobě a počátkem prosince vyběhly první použitelné série. Ačkoliv počátky výroby provázela vysoká zmetkovitost, velkým úsilím všech pracovníků se podařilo nedostatky odstranit a dosáhnout toho, že v březnu 1935 mohlo být dodáno velké množství AM elektronek do závodů společnosti GE k osazení nových typů radiopřijímačů připravených pro podzimní sezónu 1935. A teď teprve začal ten správný blázinec, protože tohle všechno se dosud velmi přísně tajilo!

Ukázka nových typů AM elektronek s oktalovými paticemi a nových typů přijímačů s nimi předvedená na výstavě IRE-Show v New York City dne 1. dubna 1935 způsobila enormní zájem nestranných odborníků a obrovské pozdvižení u konkurenčních firem. Vzhledem k velmi přísnému utajení u obou spolupracujících společností RCA a GE nebyla konkurence na takovou "sprchu" připravena a nemohla také nic srovnatelného nabídnout! Pro srovnání s našimi sbírkovými fondy: podzimní kolekce AM elektronek RCA obsahovala:

Kolekce nabízí zcela nově vyvinuté typy, ale také typy převedené z předchozích sérií skleněných elektronek. Usměrňovačky 5Z4 měly tradičně žhavicí napětí 5V, ostatní typy 6,3V, podle později široce zavedené normy. Předzesilovací elektronky měly žhavicí proud 0,3A, byly tedy vhodné i pro sériové žhavení.

V letech 1936-38 byla tato kolekce doplněna dalšími typy, které otevíraly vývoji radiotechniky další možnosti při vývoji nových obvodů:

AM oktaly byly zpočátku vyráběny technologií vyvinutou u firmy GE: s kovovým spodkem v němž byly navařeny již zmíněné FERNICO průchodky, skrze ně vedly přívodní dráty utěsněné skleněnou kapkou. Ve druhém pololetí 1936 prokázala analýza výrobních nákladů (ano, jsme v Americe 30. let, domovina Strýčka Skrblíka!), že konstrukce s celokovovou spodní částí (FERNICO + sklo) je příliš drahá. A hle! Jako zázrakem byla po ruce technologie vyvinutá již před dvěma lety: talířek z lisovaného skla, který se běžně používal již pro RCA Bullet elektronky. Následovala pokusná série více než 100 000 kusů elektronek, výsledky byly shledány přijatelnými - a nová technologie lisované skleněné základové desky nahradila od března 1937 původní technologii FERNICO. S odstraněním celokovového dna sice vznikly obavy zda bude stínění systému stejně dokonalé, ale náš obrázek mj. ukazuje, že i s tímto problémem si vývojáři od RCA dobře poradili. Náklady na výrobu patice nyní klesly o více než 60% a toto ekonomicky téměř zázračné opatření bylo vnímáno jako na krok k záchraně AM oktalových elektronek. I když už to nyní nebyly čistokrevné All-Metal…, ale konkurence, mrška jedna, zlobila a zlobila.

AM elektronka se skleněným dnem a oktalovou paticí - řez.

Nové AM oktaly byly považovány za velmi perspektivní (dnes můžeme s jistotou odstupu historie říci, že tento odhad z 30. let byl věštecky přesný) a odborná veřejnost si je brzy oblíbila, takže se staly základem pro novou normu. Zdálo se, že nebylo nic, co by dokázalo zvrátit jejich mohutný nástup. Proto také řada dalších amerických firem zařadila tyto typy do svého výrobního programu. Výrobci, kteří si nemohli dovolit investici do nákladné AM technologie, sáhly po již existujícím náhradním řešení: vyráběly MG elektronky. Přesněji řečeno, byly to skleněné elektronky zapouzdřené v neevakuovaném kovovém krytu, který imitoval design AM elektronek. Tyto "náhražky" byly odbornou veřejností zanedlouho akceptovány prakticky stejně, jako AM elektronky. Nuže, v tomto místě naší procházky světem kovových elektronek se sluší připomenout, že nikomu nerostou stromy až do nebe, čili dřevo je dřevo a sklo je zase jen sklo… stále zůstáváme v Americe, datuje se konec 30. let.

Vlna obrovského nadšení z AM elektronek tedy začíná opadat. Složitá technologie a ruku v ruce jdoucí vysoké náklady na jejich produkci se staly notovou osnovou labutí písně AM elektronek.

Jsme prozatím stále v USA. Tamější konkurence uvádí na sklonku 30. let na trh elektronky se skleněnou baňkou, nyní však vybavené moderní oktalovou paticí a dodatkovým označením G (=Glass, sklo). Vývoj však má stále prudké tempo, v roce 1938 se na trhu objevují menší skleněné elektronky, jejichž předností ve srovnání s AM typy jsou nepatrné rozměry, krátké přívody s minimalizací vlastních kapacit a indukčností a především výrazně menší výrobní náklady.

Nejprve se objevily oktalové Bantam elektronky, s označením GT = Glas-Tubular; např. 6K7GT se zkrácenou vnitřní lisovanou skleněnou nohou, podle evropského vzoru tehdy již vyráběných "rudých" elektronek PHILIPS. V roce 1939 přišly na trh celoskleněné loktalové elektronky od fy SYLVANIA se spodní částí z lisovaného skla a vzápětí oktalové Bantal elektronky, rovněž s lisovaným skleněným spodkem. O rok později (1940 - !!) představila RCA první pokusnou kolekci "opravdu" miniaturních celoskleněných elektronek pro bateriové přijímače; typy 1T4, 1R5, 1S4 a 1S5.

Celoskleněné miniatury, Sylvania 1939

V roce 1945 přišly na (civilní) trh 7kolíkové celoskleněné miniaturní elektronky pro žhavení 6,3V (6BA6, 6AQ8, atd.), za nimiž v roce 1948 následovaly celoskleněné novalové devítikolíkové typy 12AU7, 12AX7.

Uprostřed americká pentoda-selektoda 6K7 (r. 1935) ve společnosti mnohem mladších sester provenience SSSR - vlevo její stejnojmenná sovětská (r. 1963) a sovětská AM trioda z r. 1965, vpravo příklad sovětské oktalové GT elektronky 6P6S (6P6C r. 1969), zcela vpravo sovětský celoskleněný loktal v AL patroně z vojenských radiostanic R105 apod.

Novalové devítikolíkové elektronky, nono… to jsme již skoro v "dnešních časech"; zanedlouho nám naše stará dobrá nebožka Tesla začne vyrábět novalky 6CC41, proto honem zpět ke kovovým elektronkám. A cestou k původnímu tématu jen poznamenejme, že především zavedení novalových celoskleněných typů, výrobní technologie a náklady, typová variabilita a ostatní výhody vedly ke stále menší aplikaci AM elektronek, až AM typy z nových přístrojů počátkem 50. let zcela vymizely. Ano, i u nás v Evropě. Vymizely, no dobrá, ale kdy a kde vlastně začaly?

1 - Základní deska 2 - Patice 3 - Průchodky Fernico 4 - Těsnicí kapky - molybdenové sklo 5 - Propojovací drát 6 - Ležatý systém 7 - Slídové opěrky 8 - Plechové opěrky 9 - Ocelová baňka 10 - Getr (dočerpavač) 11 - Ochranný plech 12 - Vyústění evakuační trubky 13 - Vodicí klíč 14 - Kolíky patice

V roce 1938 byly zavedeny na trh německé "ocelové" elektronky. Neříkejme jim AM, přestože jsou stejně jako ty americké, celé ze železa. Jak uvidíme později, je to sice totéž, ale "úplně jinak"! Vzhledem k dalšímu vývoji těchto původně celoocelových elektronek se jeví přiměřeným označení KOMPAKTNÍ ELEKTRONKY = KE. Pro úplnost: ceník TELEFUNKEN z r. 1940 uvádí KE typy jako "elektronky s kovovou baňkou", ceník PHILIPS z ledna 1941 tyto KE uvádí kupř. "Ocelová pentoda", ceník PHILIPS čís. I. vydaný v září 1939 připisuje dodatek "…s ocelovou baňkou". Rozpaky se zavedením jednotného označení ještě v časech, kdy byly celoocelové KE čerstvou obchodní novinkou, jsou více než patrné.

Nástup německých ocelových elektronek (KE) zahájila mohutná přípravná propaganda (to je něco jiného, než "reklama"!) vycházející především z dobové politicky motivované sebechvály ve stylu "všechno německé je absolutně nejdokonalejší". Bylo přitom trapně zamlčeno, že hlavní podíl technického řešení a výrobní technologie KE byl přímo převzat (řečeno diplomaticky) z RCA/GE oktalových AM elektronek. Naopak propaganda zdůrazňovala, že veškeré typy nových německých KE mají jako první na světě všechny přívody na jedné straně, tj. nemají roubíky na vrcholu baňky jako kupř. 6K7. Toho bylo možno dosáhnout jedině změnou orientace osy elektrodového systému: u německých KE byl systém umístěn naležato, tedy s osou systému horizontálně položenou vzhledem k rovině kovového dna. Tím se sice snížila konstrukční výška, ale zvětšila se základní plocha.

Zatímco zmíněné zmenšení výšky KE bylo ve srovnání s americkými AM oktaly nevýznamné a mnohdy přinášelo zbytečné komplikace, zvětšení základové plochy bylo značné: 8,19 cm2 u AM oktalu ku 14,52 cm2 u německých KE (!!). Pro nové KE byla postupně vyvinuta nová osmikolíková patice se středovým vodicím klíčem, označovaná později jako patice "T". Současní němečtí autoři otevřeně hovoří o možnosti, že tato kopulovitá robustní konstrukce KE byla zvolena především proto, aby německé KE vypadaly zdánlivě úplně jinak a na první pohled "mnohem lépe", nežli jejich americké vzory. Německoříšská militantní všudypřítomná propaganda třicátých let poznamenává i nové německé KE: tvar baňky má připomínat ocelovou přílbu a sugerovat zvláštní robustnost. Zmíněné pohledové prvky byly navíc zdůrazněny zavedením přívlastku OCELOVÉ elektronky, zní to přece mnohem vznešeněji, než "kovové", "železné" nebo dokonce "plechové" elektronky. Tato slovní akrobacie byla zcela příznačná pro tehdejšího totalitního říšskoněmeckého ducha: kromě své vynikající armády má Říše i své elektronky, které jsou tvrdé jako Kruppova ocel a zaručují tisíciletou životnost, válečné úspěchy atd.

Vedle zmíněných politickopropagandistických příměsí byl vývoj německých KE veden nesporně racionální a technicky čistou snahou o vzájemné funkční provázání jednotlivých typů nové série. Německý vývojový tým přivedl na trh sice nepočetnou řadu typů elektronek, zato však tyto typy vzájemně korespondovaly svými parametry tak, že bylo možno konstruovat přijímače počínaje přímozesilujícími dvojkami až ke složitým superhetům, a to ve všech běžně využitelných oborech žhavicích napětí: EB11-EBC11-EBF11-ECH11-EDD11-EF11-EF12-EF13; UBF11-UCH11. Označení "harmonická série" je pro tuto řadu elektronek více než oprávněné. Podobně byla navržena i řada bateriová: DAF11-DC11-DCH11-DDD11-DF11. Původně ocelové KE byly přirozeně doplněny elektronkami s toutéž osmikolíkovou "T" paticí, ale v tradičním skleněném provedení: koncové pentody EL11, EL12, kombinované ECL11, UCL11 a VCL11 a usměrňovačky AZ11 a AZ12 a konečně EFM11 jako nová "T" verze lamelové pentody/indikátoru EFM1. Jedinou usměrňovací duodiodou s ocelovou baňkou byla v síťové řadě EZ11.

Pokračování v následujícím sešitě RJ48